Motivace a rychlost
Agility je zábavná hra, ale radost z ní máme jen se psem, kterého to baví a dává nám najevo, jak se těší na parkur. Když se mluví o motivaci, většinou si představíme hračky a pamlsky a uvažujeme, co psu víc chutná a s čím si nejraději hraje. Odměnky ale nejsou jediné, co pomáhá psí chuti do cvičení.První pravidlo: Postavte si cvičení tak, že pes nemá šanci udělat něco špatně.
Většina psů má vrozenou chuť pracovat pro člověka, pro to jsou stvořeni. Dost nám rozumí, ví, co si myslíme a jakou máme náladu. Proto poznají, jestli máme z jejich výkonu radost nebo ne. Takže jedna z možností, jak snížit motivaci psa pro agility, je tvářit se zhnuseně při každé jeho chybě. Pokud se vám stane, že pes něco zkazí, třeba oběhne překážku nebo skočí zónu, rychle si uvědomte, že to je vaše chyba, a dělejte, jako by se nic nestalo. Nedejte vůbec najevo, že bylo něco špatně a cvičení opravte, aby pes mohl být pochválený za správné provedení. Není opravdu potřeba jeho chybu komentovat a označovat jí, třeba slovem "ne" nebo nějakým emotivním výlevem. Vaším úkolem je postarat se, aby pes nedostal příležitost udělat něco špatně. To znamená připravit si každé cvičení tak, aby přímo navádělo ke správnému provedení, a cvičit od nejjednoduššího ke složitějšímu. Setkala jsem se i s názorem, že nejlépe pes pochopí, co se po něm chce, když dostate na výběr a za špatnou volbu ho okřikneme, za dobrou pochválíme. Já si naopak myslím, že rychleji a spolehlivěji se něco naučí, když naprosto všechny cviky udělá správně, je pořád chválen a náročnost se zvedá po menších krocích. Například náběhy do slalomu. Podle té první teorie postavíme někam slalom, psu nijak nepomáháme naváděním, a necháme ho nabíhat samostatně - když se trefí, pochvala, jinak řekneme "ne" a zkusí se to znova. Podle mojí teorie psu pomáháme a děláme mu cvičení tak lehké, aby se vždy trefil správně, protože pak ho časem ani nenapadne nabíhat špatně - a naučí se to rychleji. Pes má takovou zajímavou vlastnost, že opakuje svoje jednání. Pokud v životě nabíhal do slalomu vždycky jen správně, bude to stále opakovat i při postupném ztěžování cviku. Lidé uvažují jinak a myslí si, že přece musí chápat rozdíl mezi špatným a správným provedením, když za to špatné byl okřiknut - možná to chápe, v tu chvíli, ale za jiného rozestavení překážek jiný den si neuvědomí, které jeho jednání vedlo k pochvale a které bylo špatné. Nebo jiný příklad - když chceme naučit štěně naučit běhat po kladině, která je nízko nad zemí, a neseskakovat, prostě mu nikdy v životě nedáme možnost seskočit, a jeho to pak v dospělosti ani nenapadne. Stačí ale malá nepozornost, když štěně sleze, a už ví, že se to dá a nebude mít se seskakováním problém.Druhé pravidlo: Každý cvik musí mít jasný začátek a jednoznačný konec
Pes nemůže být ve stavu radostné extáze po celou dobu, kdy je na cvičáku. Ideální je, když se pořádně rozveselí před začátkem cvičení a po jeho skončení si dá pauzu v kotci nebo na vodítku u stromu. Pravda, většina psů vyvádí a těší se i když zrovna necvičí, ale na závodech, které trvají déle než trénink na cvičáku, se časem taky naučí odpočívat ve své kleci nebo skládací boudičce. Nejde ale jen o to, aby pes poznal, kdy má radostně cvičit a kdy odpočívat, toto pravidlo také znamená, že jakékoli cvičení má mít jasný řád. Každý cvik má začátek, a tím je třeba povel. Pes tedy ví, že povel = musím něco udělat a bude to zábava. Udělá tedy žádané a člověk cvik ukončí - tak, aby bylo naprosto jasné, že pes splnil svůj úkol a nemusí pokračovat, nejlépe třeba slovem "dobře", "jo" a podobně a hrou nebo pamlskem. Například když se má běžet parkur, začátkem cviku je příchod na start, nejlépe i na cvičáku prováděný stejně jako na závodech - na vodítku, na startu posadit, čekat. Po tomto úvodu pes jasně ví, co bude následovat, co může čekat a co bude jeho úkol. Odběhne si radostně trasu, ví, že má běžet dokud člověk nedá najevo, že je konec. Jednozačné ukončení je důležité a dá psu jistotu, že běžel dobře.Zdá se to být jasné, proč to rozepisuji? Protože občas se stane, že člověk je rozhodnutý mezi rozestavenými překážkami vyzkoušet například obtížný náběh do slalomu, tak pošle psa, ten udělá slalom a v rychlosti ještě skočí pár překážek, které ale člověk v plánu neměl. Přesto je pes pochválen, za ten slalom. Neví, jestli dostal balonek za hezký náběh do slalomu, nebo za překonání několika překážek podle vlastního výběru. Snižuje to jeho jistotu a porozumění tomu, co se kolem něho děje.Třetí pravidlo: Dejte jasně najevo, co vlastně od psa očekáváte.
Aby povely a způsob navádění na parkuru byly jednoznačné. Každé slovo má svůj jasný význam, který se pes naučí od nejjednodušího po nejnáročnější provedení cviku. Například když pes umí povel "stůj", pozor na povel "stůl" pro stejnojmennou překážku. Ale hlavně je toto pravidlo důležité pro vedení psa po parkuru. Z pohybů člověka by měl poznat, kudy vede trať několik překážek dopředu. Nejistota ho zpomaluje, proč by se hnal dopředu, když neví, jestli se třeba nebude vracet? Jistě, má umět reagovat okamžitě a na místě se otočit, když se žene do pasti a páníček ho z ní odvolá, ale když se bude takto odvolávat pětkrát na každém parkuru, brzy ztratí rychlost, jistotu a chuť. Úkolem člověka je promyslet si své postavení a pohyby tak, aby psa vedl po správné dráze a vůbec ho od pastí odvolávat nemusel.Například toto cvičení - mezi třetí a čtvrtou překážkou už má pes vědět, že půjde doprava na pětku. Třeba tak, že má naučený povel pro skákání šikmo, takže když se rozbíhá ke čtyřce, uslyší "right" nebo podobné předem nacvičené slovo, a ví, že to znamená ještě během letu nad čtyřkou točit doprava. Nebo tak, že páníček ve vhodnou chvíli běží taky doprava a tím psa nasměruje. Špatné a demotivující provedení by bylo nechat psa skočit čtyřku a pak teprve mu zakazovat tunel a okřikovat ho, aby odbočil doprava.
Pokud v dalším cvičení naopak chceme, aby pes šel do tunelu, neljepší je, když dostane povel "tunel", kterému spolehlivě rozumí, nejpozději při letu na čtyřkou, spíše ale dřív. Psovod je napravo od psa, má ho na levou ruku.
Úkol naběhnout správně do levé díry tunelu se dá vyřešit bez ztráty kytičky třeba tak, že psovod někde mezi třetí a čtvrtou překážkou pošle psa před sebe, přeběhne na druhou stranu a tím mu dá najevo, že trasa povede spíše doleva. Nebo, ještě lépe, pes po třetí překážce dostane povel pro skok šikmo, třeba "left", a bude vědět, že se má nad čtyřkou stočit doleva.
Když se myšlenka, že pes musí být vždy informovaný předem, rozvede do důsledků, škodlivá je i takzvaná "fals turn", "falešná otočka", pokud pes nepozná rozdíl mezi falešnou a pravou otočkou, do poslední chvíle neví, kudy dál. Na posledním obrázku je cvičení, kde se pro náběh do tunelu pod áčkem dá dobře použít falešná otočka. To by znamenalo psu naznačit, že má sledovat místo levé ruky pravou, ale pak ho překvapit povelem "tunel". Mnohem lepší by ale bylo nahradit jí spolehlivým nácvikem rozlišení mezi tunelem a áčkem na slovní povel, aby pes jasně věděl, co je slovo "áčko" a co "tunel". Já navíc ještě dám ruku nahoru, když chci, aby pes šel na áčko. Další pokračování cvičení tak, aby pes věděl, kudy dál - po tunelu otočka čelem ke psu "front cross", navedení na pětku a utíkat do cíle na pravou ruku.
Podobně je to i se zónou na kladině. Pokud cvičíme zastavovanou zónu, chceme, aby pes věděl, co má dělat na konci a hnal se co nejrychleji do požadované pozice na zóně - 2on 2off, lehni a podobně. Není dobré nechat ho nic netušícího naběhnout na kladinu a pokoušet se ho zastavit povelem "stůj" nebo tím, že po něm někdo skočí.